Záliby psychedelického individualisty

20. 6. 2011 | Rubriky: 2011,Články,Rock & Pop

I když generačně patří Gary Lucas k rockovým veteránům, na rozdíl od mnoha svých vrstevníků vás vždy něčím překvapí. Není ani divu, když část svého života strávil vedle dvou zcela nevypočitatelných a dnes už bohužel nežijících klasiků: Captaina Beefhearta a Jeffa Buckleyho.

U kritiků vzbudilo značnou pozornost album Rishte, které natočil s indickou, v Londýně žijící zpavčkou Najmou Akhtar, s níž loni podzim vystoupil v londýnské prestižní hale Barbican. Do Česka jezdí Lucas často, naposled tu byl s projektem Svobodná místa, který tvoří recitace Pavla Zajíčka z Plastic People, klávesy Michala Nejtka a projekce Ivana Achera. Před Lucasovým pražským koncertem v Jazz Docku vznikl následující rozhovor.

Jak vlastně dojde k tomu, že extrémně individualistický a americkým blues odchovaný hráč na elektrickou kytaru natočí album s indickou zpěvačkou poetických balad?

Já měl dlouho chuť udělat něco indického a Najmu Akhjtar jsem zaregistroval už v době, když se s Pagem a Plantem z Led Zeppelin podílela na albu Unleaded, kde zpívala Battle of Evermore od Sandy Denny. Takže, když mě pak kontaktoval člověk z jejího okol a navrhl mi spolupráci, byl jsem připraven. Když jsem měl koncert v Londýně, navštívil jsem Najmu s kytarou. Hned z kraje jsem jí zahrál písničku, kterou jsem dříve napsal pro Jeffa Buckleyho, a pak už šlo vše hladce. Ale bohužel spousta lidí si s tím albem nevěděla rady: je to crossover, nepatří do žádné kategorie. Lidé mi říkali, že tohle by se líbilo jen Indům, ale pro ty to bylo naopak příliš odvážné.

Když jsme se poprvé setkali brzy po pádu železné opony v Berlíně, o tehdejším Československu jste mluvil jako o vašem prioritním cíli. Jak to vlastně je s těmi vašimi českými předky?

Můj dědeček přijel do New Yorku roku 1916 z tehdejšího Rakouska Uherska. Byl ze Severní Moravy, původně se jmenoval Liechtenstein, ale protože v Americe to znělo trochu výstředně, na imigračním úřadě si nechal změnit jméno na Lucas. Usadil se v Pennsylvanii, tam se narodil můj otec. Dědeček vedl neuspořádaný život, od mé babičky odešel když mému otci bylo pět let. Byl to lump, ale zajímavý lump, protože měl obchod s hudebními nástroji, a podílel se na vzniku fenoménu známého jako muzak, tedy zvukové kulisy pro výtahy a letiště, takže moje hudba by se mu asi nelíbila. Moc dalšího o něm nevím, protože můj otec se snažil vzpomínky na něj, jako na černou ovci rodiny, spíše vymazat.
Když jste začínal na kytaru, měl jste nějaké idoly?

Ano, tím prvním byl Duanne Eddy, a pak Keith Richards, Jeff Beck, Peter Green. Ale v určité chvíli se člověk od všech vzorů potřebuje oprostit a jít vlastní cestou. Takže poslední kytarista, který na mě udělal dojem, byl Bill Frisell. A od té doby jsem přestal poslouchat co hrají jiní.

Váš styl není právě jednoduchý, jak moc cvičíte?

Ne všechna moje hudba je složitá, před deseti lety jsem třeba vydal album Edge of Heaven s nahrávkami čínského popu z meziválečné éry ze 30 let, to je romantická hudba ovlivněná americkým swingem, kterou jsem se snažil posunout ještě dál do bluesově folkové polohy. Kdežto dnes večer naopak budu hrát syrové hlukové plochy, volnou improvizaci. Já mám rád obojí. Na kytaru jsem začal hrát v devíti letech, takže za sebou už mám půlstoletí cvičení. Učení mi šlo rychle, nikdy jsem neměl pocit nějaké drezury. Charlie Parker třeba cvičil podle alb Bély Bartóka, já zas podle Coltranea.

O Captainu Beefheartovi se říká, že obstát u něj vyžadovalo naopak hodně tvrdou drezuru. Jak jste se spřátelili?

Když jsem ho viděl poprvé, byl to pro mě okamžik životního rozhodnutí: pokud se budu věnovat hudbě, tak musím hrát jedině s ním. To mi bylo 18 let, zrovna jsem začal studoval na universitě Yale. Beefhearta jsem viděl v New Yorku v italském klubu, a když pak o půl roku později přijel do Bostonu na koncert na mojí univerzitě, všichni už věděli že jsem největší Beefhartovský fanatik. Pracoval jsem v místním radiu a tak jsem s ním udělal před koncertem rozhovor po telefonu. Vzpomínám si že i v telefonu měl krásný hlas, a od tehdy jsme zůstali v kontaktu. Byla to úžasná doba, na jednom koncertu mu třeba dělal předkapelu Billy Joel.

Každý kdo s ním hrál, musel prý projít hodně tvrdým konkursem?

Já taky. On tehdy hrál s Frankem Zappou na albu Bongo Fury, to už jsem měl po univerzitě a stěhoval jsem se s rodiči na Taiwan, kde měli nějakou práci. Ale ještě předtím jsem stihl Beefhartův společný koncert se Zappou v New Yorku. Šli jsme se najíst do nočního barbecue uprostřed černošského ghetta, Beefheartovi se to dost líbilo, začal tam zpívat jako bluesman. Já mu tehdy řekl, že kdykoli by potřeboval kytaristu, tak jsem k dispozici, a on na to, abych za nim se svým stratocasterem přijel do Bostonu, až tam bude mít další koncert. Tak jsem tam dojel autobusem, po koncertě za ním zašel do hotelu, a on říkal že by mě vzal, až se Zappou skončí a bude dávat dohromady svoji kapelu – ale neřekl nic určitého. Když jsem pak v roce 1980 pracoval v CBS Records, zavolal mi že můžeme natáčet jeho další album: Doc at the Radar Station.

Co jste u CBS vlastně dělal?

Psal texty pro reklamy, vydělával si na živobytí, třeba pro Clash. A dál jsem do CBS chodil do práce, i když jsem už byl v Beefheartově kapele. Posílal mi své demonahrávky do New Yorku, většinou melodie které natočil na piano. Někdy mi zavolal ve tři ráno a řekl abych si nachystal kazeťák, a začal mi ty své melodie pískat do telefonu, abych z toho udělal kytarový part. Byla to hodně zvláštní hudba, aby ji člověk mohl hrát, tak se musel přestěhovat do Beefheartova vesmíru, sdílet s ním to co se odehrávalo v jeho duši. A hrát to přesně jak to on zapískal, s každým jednotlivým cuknutím v jeho nervovém systému.

Z článku v Rock & Pop, 2011/4