Roadmovie s albánskou polyfonií

23. 3. 2009 | Rubriky: Články, UNI, 2009

Ansámbly zvané saze vznikaly v Albánii od 19. století. Generický název saze je odvozen od turecké loutny saz a i když tyto loutny v nich později nahradil klarinet, původní označení jim zůstalo. Saze Ensemble k nám přijíždí spolu s polyfonním sborem Jonianet, oba soubory jsou z přístavního města Saranda, jednoho center polyfonního zpěvu. Třetím účastníkem turné je básnířka Gerda Dalipaj, která navazuje na ústně předávané hrdinské eposy a zároveň reflektuje postkomunistické paradoxy i výbušné emoce současného Balkánu. V Česku jsou plánované tři koncerty, v pondělí 23. března ve Veselí nad Moravou, v úterý 24. března na univerzitě v Olomouci a ve čtvrtek 26. března v pražském sále Hlahol. Následující rozhovor s Eckehardem Pistrickem proběhl přes telefonní spojení skype v únoru 2009.

Vy jste získal za svůj etnografický výzkum v Albánii cenu Kulturní nadace Siemens. Jak k tomu vlastně došlo?

Já jsem neměl v úmyslu dělat čistě suchopárnou teoretickou práci která vznikne studiem v knihovně, ale chtěl jsem vytvořit projekt spojený s životem, zkušenost o kterou se mohu s lidmi podělit - a tu cenu jsem dostal spolu se svojí profesorkou, ta byla mému projektu velmi nakloněná a cestovala do Albánie se mnou.

V oblasti Středozemního a Černého moře se zachovalo několik ohnisek archaických vokálních stylů, označovaných jako “polyfonie”. K těm nejznámějším patří středomořské ostrovy Korsika a Sardinie, spřízněné stylové odnože pěstují v Janově zpěváci zvaní trallaleri a v Chorvatsku pěvecké spolky označované jako klapa. Další místem, kde se podobný zpěv dochoval, je Gruzie. Čím se od nich tedy albánská polyfonie liší?

Každá z těch tradic má svá specifika, třeba ta korsická a sardinská má blízko k církevním zpěvům, kdežto sbory z Albánie, Makedonie a Bulharska vycházejí spíš z lidové hudby. Pro albánskou polyfonii je typický silný bordunový tón. Aby měl patřičnou intenzitu, musejí ho zpívat aspoň čtyři lidé, říká se že ten tón musí být hlasitý jako hrom. A nad ním jsou tři sólové hlasy, velmi náročné na schopnosti zpěváků, zatímco ten bordunový základ může zpívat každý. Teoreticky se může zapojit celá vesnice, protože v téhle hudbě není rozdíl mezi posluchači a účinkujícími. Ale podle mého názoru je trochu zavádějící používat označení polyfonie, protože to je termín převzatý ze západní hudby, kde má svoje opodstatnění, je spojený s renesancí, polyfonie je technika, nikoli hudební styl, a není rozumné ten termín aplikovat v jiných kulturách. Na odborných konferencích proto používám název multipart singing, Mehrstimmigkeit, což znamená, že máte píseň s několika hlasy, z nichž každý je organizován jinak.

Z albánských nahrávek je zřejmý i jeden velmi subtilní rozdíl oproti Korsice či Sardinii: v pozadí je vždycky takový tichý, nenápadný hlas s vibratem. Jedná se skutečně o albánskou specialitu?

To je estetická ozdoba, která původně vznikla ve městě Himara, a teď se rozšířila i do jiných lokalit, lze tím vytvořit řadu efektů.

[mezitiulek] Hudební souboj v albánském baru

Je v Albánii ten zpěv nějak spojený s náboženstvím, jako třeba sufijské rituální zpěvy qawwali v Pakistánu?

V Albánii to funguje jinak: zdejší muslimové nemají žádnou vyhraněnou hudební tradici, takže pravoslavní křesťané i muslimové můžou klidně zpívat společně, příslušníci obou náboženství sdílejí stejný repertoár epických zpěvů o hrdinských postavách. Existují sice písně s typickou křesťanskou tématikou, třeba o Panně Marii nebo koledy, ale jinak v Albánii hudba hranici mezi náboženstvími překračuje.

Ta nejdramatičtější nahrávka alba, které vyšlo s vaší knihou, je milostná píseň, natočená v jakémsi venkovském baru. Co se tam vlastně odehrávalo?

V baru byly celkem 3 skupiny hostů, zkušení zpěváci, pak ti mladší, a pak lidé kteří se chtěli jen připojit. Objednali si jídlo, objednali kořalku a chtěli mi předvést své umění, což nakonec vyústilo v hudební souboj mezi mladými a starými. A to jsem se snažil nahrávkou zachytit. Odehrávalo se to ve vesnici Borsh na jihu Albánie, je to malebné místo na vršku hory, s olivovníky, které se po horském úpatí táhnou až k moři.

Kdo v takové soutěži rozhoduje?

To jsem měl být já, ale nebyl jsem na to připraven. V baru byli i Albánci z Kosova, kteří přijeli na návštěvu a o polyfonním zpěvu nic nevěděli, ale přidali se jen pro potěšení.

Jak jste se na tom místě vlastně ocitl? Někdo vás navedl?

Bylo to náhodou, hledal jsem jednoho starého zpěváka, jehož před půl stoletím natočila legendární etnomuzikologická expedice kterou vedl Erich Stockmann z tehdejší Německé demokratické republiky a Ramadan Sokoli z Albánie. Nějaký stařec mě tam oslovil a řekl mi: “Ano já jsem ten zpěvák kterého hledáte,” a někdo další mě varoval, “Ne to není pravda, on se za něj jen vydává, neberte ho vážně,” ale než se to mohlo potvrdit či vyvrátit, tak on zemřel, a jediné co jsem mohl udělat bylo vyfotografovat jeho hrob. Původně jsem chtěl udělat srovnání toho, jak zpíval kdysi a teď, a místo jsem skončil v baru, odkud je ta nahrávka.

Jsou v těch zpěvech nějak definované mužské a ženské role?

Dříve bylo vše přísně rozdělené podle pohlaví, ženské písně byly často doprovázené tancem. A zatímco ty ženské zanikaly, mužské přetrvaly. Když za totality vznikly velké folklorní festivaly, ženy se vracely na podium, a teď dokonce ženy a muži zpívají dohromady v jedné skupině.

[mezititulek] Hořící slza

Jedna z nahrávek vašeho alba se od ostatních silně liší: působí velmi intimně a zpívá ji sladký ženský hlas.

Ta vznikla ve městečku na jihu Albánie, pojmenovaném Finiq, protože ho prý založili Féničané, a dnes tam bydlí pravoslavní Řekové. Ta žena, majitelka baru, byla původně zpěvačkou, ale když se vdala a založila rodinu, stáhla se do soukromí, zpěvu nechala a věnovala se jen rodině. Jeden můj albánský kamarád ji ale přesvědčil, aby pro mě zazpívala řeckou píseň Ksenitemenou, která je tak rozšířená, že v aténských archivech můžete najít 500 různých verzí této skladby. Patří do kategorie písní o exilu, jejím tématem je osud ženy, jejíž manžel odešel za prací do ciziny. Je to introvertní lyrická píseň, zpívaná polohlasem a plná symbolů. Ona se ptá, co mu můžu poslat? Nakonec mu pošle kapesník, v němž je skrytá slza, která hoří a je nadějí toho, že se opět shledají. V pozadí té nahrávky jsou hlasy z baru, kde muži hrají karty, což je velmi typické, hudba je v Albánii rovnocennou součástí veřejného života jako pití či rozhovor, nikdo hudbu nerespektuje jako nějakou kvalitu.

Řekové i Albánci jsou kulturně hodně vzdálení - Řekové jsou pravoslavní, Albánci muslimové, a navíc jsou výrazně odlišné i jejich jazyky. Jak se liší jejich hudba?

Jak už jsem řekl, ta hudba bez problémů prochází dělící čarou mezi náboženstvími, a navíc i mezi jazyky. Stejné písně slyšíte na obou stranách hranice, a pro albánské hudebníky není žádný problém najít v této profesi uplatnění v Řecku. Hranice v tomto případě není nějaká čára, ale společně sdílený prostor. Po pádu totality a železné opony zde dochází k pohybu, střetávání, i k novému vytváření identity. Pro muzikologa ale v tomto hraničním regionu vzniká problém: ta hudba představuje kulturní majetek, který si nárokují obě sousední země, a když ho UNESCO prohlásilo za kulturní poklad, jeho hodnota ještě stoupla. Pokud Albánci prohlašují, že ty polyfonie vynalezli oni, člověk musí být opatrný aby zůstal politicky korektní.

Ta hranice byla kdysi součástí železné opony. Řada lidí se jí tehdy zřejmě snažila ilegálně překročit?

Svobodně ji překračovali pastevci ovcí se svými stády. Ale emigrovat touto cestou bylo nemožné. Lidé se dokonce pokoušeli přeplavat z albánského pobřeží na řecký ostrov Korfu a řada z nich se utopila.

Kdežto teď už je to cestování méně riskantní?

Pokud chtějí Albánci najít obživu v Řecku, naučí se trochu řecky a dost často si změní muslimské jméno na pravoslavné, jako to udělal například klarinetista, jehož jsem jednou objevil a pak jsem ho chtěl přivést do Německa. Ale protože to bylo po 11. září, a on se jmenoval Hido Islami, tak si vybral nové, řecky znějící jméno Aleko Jani. V pohraničních vesnicích vidíte posedávat Albánce, kteří umí trochu řecky a když se setmí, ilegálně přejdou hranici a na řecké straně hledají práci.

Jak tu archaickou hudbu vnímá mladá albánská generace? Je pro ně něčím zajímavá?

Oni s tou tradiční kulturou ztrácejí kontakt, většina z nich už nebydlí na vesnici, odstěhovali se do měst, studují v Řecku či v Itálii, takže tu hudbu vnímají jako něco blízkého, připomíná jim domov, někdy ji i oceňují, poslouchají ji z radia, ale už nejsou součástí té tradice, probíhá u nich ztráta identity.

 
 
Když albánský spisovatel Ismail Kadare (narozen 1936, kandidát na Nobelovu cenu 2005) přelétal přes Arabskou poušť při svém návratu z Číny, tak si nevybavil “uměleckou literaturu, či vzpomínku příbuzných”, ale píseň nizam, kterou zpívali albánští odvedenci do turecké armády před více než stoletím. Tato nostalgická reflexe odchodu z domova, v albánštině označovaná slovem kurbet, se stala úvodním tématem jeho knihy Autobiografie národa ve verších, úctyhodného pokusu zachytit dějiny země na bázi ústně předávané lidové poezie a písňových textů.
- Eckehard Pistrick
 
 

 

 
 
Charakteristický vztah mezi umělci a obecenstvem, fyzické projevy účinkujících, jejich gesta, grimasy, postoje, jsou při interpretaci epických písní stejně důležité jako hudební a textová analýza. Zpěváci stojí či sedí v půlkruhu, aby jejich zpěv měl dobrý zvuk. V jeho středu je první hlas (marrës - “ten kdo uchopí píseň”), nalevo od něj druhý hlasem (kthyes - “ten kdo otočí píseň”), napravo od něj čtvrtý hlas (hedhës - “ten kdo hází”). Třetí hlas, bordunový sbor iso, je v druhé řadě za sólisty. Jednotlivé hlasy albánské polyfonie jsou jeden od druhého neoddělitelné vzhledem k vnitřní logice, zpěváci mají fixní, nezaměnitelné role. Každé představení obsahuje i prvek vyjednávání či volby, protože písně musí zároveň dobře reprezentovat daný region či vesnici. Je tedy nutno odpovědně zvolit textový obsah i zvukový tvar. V polyfonii jihoalbánského etnika Lab zpívají muži i ženy s maximální intenzitou v prsním rejstříku. “Sólisté se dostávají do stavu totální extáze. Hluboko ponořeni do zpěvu ignorují své okolí. Někdy dokonce ztratí schopnost dokončit melodickou linku…”
 
Protože epické písně patří téměř exkluzivně k mužskému repertoáru, jsou také spojeny s mužským přednesem zë të trashë, “mohutný hlas”, s širokým rejstříkem ornamentace, častými výkřiky a energickými rytmickými akcenty. V tomto směru je pěvecký projev zvukovou paralelou vizuální reprezentace maskulinity.
- Eckehard Pistrick
 

Z článku v UNI, 2009/3


Rubriky

Poslední články