Punkrock jako židovské spiknutí

17. 10. 2011 | Rubriky: 2011,Články,UNI

Gary Lucas o Beefheartovi i o svých evropských kořenech

Navzdory tomu, že od mainstreamu si udržuje více než uctivou vzdálenost, sklízí Gary Lucas v médiích – a to i v těch nehudebních – překvapivé komplimenty. Tak například, časopis New Yorker ho označil za “kytarového hrdinu přemýšlivého posluchače”. O něco přesněji vymezuje jeho kvality autor knihy This Is Your Brain on Music, psycholog a Santanův bývalý nahrávací technik Daniel Levitin: “I když jeho technické schopnosti jsou zřejmé, pod nimi je unikátní spojení lyriky a exotiky. Lucasovy melodické linky se pohybují mimo vyšlapané cesty a ukazují vliv mnoha stylů i hudebních tradic.”

Gary Lucas hrál se dvěma z nejextrémnějších individualistů rockové historie – Captainem Beefheartem (1941 – 2010) a Jeffem Buckleym (1966 – 1997), s nímž napsal i dva z jeho klíčových hitů, Grace a Mojo Pin. Lucasova kapela Gods and Monsters, s níž Buckley počátkem 90. let vystupoval, dodnes existuje – a letos v květnu vydala nové album The Ordeal of Civility. V česku koncertuje Lucas relativně často – letos na jaře hrál například v pražském Jazz Docku (kde vznikl následující rozhovor) s projektem Svobodná místa, který tvoří recitace Pavla Zajíčka z DG307, klávesy Michala Nejtka a projekce Ivana Achera. Z Lucasova facebookového profilu je zřejmé, že je neustále “na cestě”, a pohybuje se mezi projekty značně různorodými: před deseti lety vydal album Edge of Heaven inspirované romantickým, swingově laděným čínským popem z 30 let, u kritiky vzbudilo značnou pozornost album Rishte, natočené s indickou, v Londýně žijící zpěvačkou Najmou Akhtar. Lucas se přitom hrdě hlásí ke svému silně osobnímu vztahu k Česku: jeho dědeček přijel do New Yorku ze Severní Moravy, v době kdy byla ještě součástí Rakouska Uherska.

Bývalí spoluhráči Captaina Beefhearta se shodují v jednom: byl to ukrutně přísný kapelník. Psal nesmírně komplikovanou hudbu a vyžadoval naprostou přesnost. Jaké vzpomínky máte vy?

On byl přísný na všechny – a tedy i na mě, ale já ho respektoval a měl ho rád. Někteří ze spoluhráčů na něj vzpomínají s hořkostí, já jsem na něj hrdý, hodně jsem se od něj naučil. Například, jak aranžovat zvuk kytarové skupiny aby zněla jako malý orchestr.

Když se na to člověk dívá z dnešní perspektivy, tak vaše a jeho hudba nejsou tak vzdálené.

To si fakt myslíte? Mě naopak přišlo, že každý z nás hrajeme úplně jinak. Navíc jsem se bránil tomu, abych ho nekopíroval, takže teď mám daleko blíž k psychedelii z 60. let než k něčemu, co by se dalo označit za beefheartovský zvuk.

Jednou z vašich početných aktivit jsou beefhartovská symposia. Odkaz velkého mistra zřejmě budí zájem i po jeho smrti?

S těmi symposii jsem začal ještě za Beefheartova života, jeho hudba je tak velké téma, že pozornost nejen zasluhuje, ale také unese. Nedávno jsem jedno symposium vedl v San Franciscu, další bude v New Yorku. Kdykoli je zájem a někdo to zorganizuje, přijedu. Udělal bych to i v Praze, když budou finance. Pouštím videa z různých období kapely, vzácné nahrávky, promítám Beefheartovy obrazy, zvu hosty kteří ho znali, vyprávějí příběhy, recitují jeho poezii, a úplně na konec hraju na kytaru skladby, které jsem s ním natočil. V Los Angeles například přišlo 300 lidí.

Vzpomínám si na vaše sólové koncerty v Berlíně počátkem 90. let, kdy jste střídal aspoň tři různé kytary, mezi nimiž převládaly plechové resofonická nástroje. Ještě je používáte?

S hudebními nástroji je čím dál obtížnější cestovat letadlem, a tak jsem byl nucen počet kytar zredukovat. Teď většinou cestuji jen se dvěma.

To bylo brzy po pádu berlínské zdi, hudební vazby mezi Západní a Východní Evropou se teprve vytvářely, a vy jste zoufale hledal českého promotéra, abyste mohl v Praze prezentovat projekt, úzce spojený s místní historií: byl to Golem, koncert postavený jako hudební doprovod známého němého filmu. Když se vám nakonec podařilo vystoupit v Redutě, diváci to vnímali jako pád další zdi, tentokrát v kulturní rovině.

Přijel jsem s Frankem Londonem, trumpetistou Klezmatics, který v tomto případě hrál jen na klávesy. Teď už vystupuju hlavně sólově, nechci být závislý na tom kdo má čas.

Jak jste se seznámil s Pavlem Zajíčkem, s nímž dnes hrajete v pražském Jazz Docku?

Roku 1989 na koncertě v New Yorku, který byl poctou Plastic People. Moje kontakty s českou hudbou jsou ale daleko širší. Když jsem přijel do Prahy v roce 1995, setkal jsem se s Richardem Maderem, majitelem Faust Records. O rok později se ukázal u mě doma v New Yorku, a navrhl mi, že natočíme desku o českých strašidlech, protože moje kytara mu přišla strašidelná. V Česku hraju rád, protože tu mám hodně přátel, lidé tu milují Zappu a Beefhearta.

Co dalšího vás z Česka zajímá?

Arnošt Lustig, myslím že byl jeden z nejlepších spisovatelů moderní doby, jeho smrt se mě hluboce dotkla. Své album Street Of Lost Brothers jsem pojmenoval podle jedné z jeho povídkových sbírek. Lustig čerpá z doby holocaustu a z Prahy za okupace. Když si u mě John Zorn z Tzadik Records objednal druhé album do série “radikální židovské kultury”, byl jsem na turné ve východní části Německa. Když jsem tam v Naumburgu v knihkupectví našel pohlednici s obrázkem Judengasse, tedy Židovské ulice, věděl jsem že to bude skvělá obálka. A tehdy mě napadl název Lustigovy povídky Ulice ztracených bratří, jako nejvhodnější titul alba. Vnímal jsem to jako hořkosladké téma, temnou vzpomínku na téměř zmizelý svět evropského židovstva, a to je třeba důvod, proč si tolik vážím úsilí o restauraci židovské části Třebíče – což jsem právě objevil na tomto turné.

Máte pověst vysoce originálního kytaristy, nežádají vás tedy mladí hráči abyste je učil?

Ano, ale málokdy na to mám čas. Včera se mě jeden ptal, co to mám za krabičku, a já mu řekl, že kouzelník svá tajemství nikdy neprozradí. Když jsem byl kluk, byl jsem amatérským kouzelníkem, obdivoval jsem Houdiniho. Když jsem hrál v Kolíně, publikum bylo nenasytné a chtělo jeden přídavek za druhým, v Roxy jsem hrál tři hodiny bez pausy, chtěli po mě abych hrál Syda Barretta,

Hrál jste někdy v Izraeli?

Ano a doufám že se tam vrátím, konkrétně na filmový festival do Jerusaléma, mám tam fanoušky. Já sice podporuju Izrael, ale přitom hraju s Muslimy, jako například se zpěvačkou je Najmou Akhtar.

Jak vzniklo vaše nové album s Gods and Monsters?

To je kapela, kterou jsem založil roku 1989, zpíval s námi Jeff Buckley, v sestavě hrají či hráli lidé z newyorských kapel jako Modern Lovers či Television, na novém albu hostoval Frank London na trubku a Jerry Harrison z Talking Heads, který je i produkoval.

Má to album nějakou vazbu na vaše evropské kořeny?

Moji předkové z otcovy strany jsou z Česka, z matčiny strany z Polska – a tam se v roce 1941 odehrál ošklivý masakr, útok na židovskou komunitu v městečku Jedwabne. Když jsem se ptal matky, kde jsou naši příbuzní z Evropy, tak mi říkala, že všichni zmizeli právě tam. Obklíčili je, zahnali do stodoly a tu zapálili. V Polsku zůstávaly za totality podobné události tabu. V USA žijící polský historik Jan T. Gross o masakru píše v knize Neighbors, která vyšla až roku 2001. Uvádí, že když nacisti organizovali pogrom, tak to bylo s laskavým přispěním polských obyvatel, což v zemi vzbudilo velký skandál. Tehdejší prezident Aleksander Kwa˜niewski nechal v Jedwabne uspořádat oficiální ceremonii spojenou s omluvou, pozval tam všechny pozůstalé židovské obyvatele, a tedy i moji rodinu. S Frankem Londonem jsme pak hráli na festivalu v Krakově. A od té doby jsem vystupoval v Polsku už jen jednou. Napsal jsem o Jedwabne písničku, a to je myslím důvod proč mě od té doby nepozvali, oni tu písničku zjevně nechtějí slyšet znovu.

A jaký je příběh za názvem alba, The Ordeal Of Civility?

To je podle knihy Ordeal of Civility: Freud, Marx, Levi-Strauss, and the Jewish Struggle With Modernity, tedy Židovský zápas s modernitou. Napsal ji katolický profesor sociologie John Murray Cuddihy, on si jako příklad vybral Marxe, Freuda a Levi-Strause, tedy tři postavy, které se nepodřídily tomu, co od nich komunita očekává, a naopak vytvořily nový systém. Já neříkám, že obdivuji marxismus, to je přesně naopak, ale v tomto židovském kontextu se hlásím ke křídlu rebelů. Původním hudebním vyznáním jsem pankáč. Když se podíváte na newyorské punkové kapely, byly to samé židovské skupiny, Ramones, jejich manažer Danny Fields, Iggy Pop, to byli přece také Židé kteří chtěli změnit tehdy převládající nudu v hudbě. Já se považuji za outsidera – což s tou teorií ladí: jmenovec Karla Marxe, Groucho Marx řekl, že by nechtěl být členem žádného spolku, který by ho přijal za člena.

Psáno pro UNI, 2011/7