Lenka Lichtenberg a Yair Dalal: Klezmer, jiddiš a hudba Babylonu

21. 3. 2011 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2011

Lenka Lichtenberg začínala jako dítě na podiu divadla Semafor, dnes žije v Torontu, a ve světě se prosadila v oblasti židovské hudby, podobně jako slavnější skupina Klezmatics. Její repertoár tvoří písně v jazyce jiddiš, což je vymírající kombinace hebrejštiny a němčiny z židovských osad v Evropě. Na své prosincové návštěvě v Praze vstoupila v Divadle na prádle spolu se světově známým hráčem na arabskou loutnu oud z Izraele, Yairem Dalalem. Ten o sobě rád prohlašuje že je z Babylonu, jeho rodiče se do Izraele přistěhovali z Iráku, tedy území, které bylo před dvěma a půl tisíci lety centrem babylonské říše. Koncert, na němž se podíleli i narychlo svolaní místní hudebníci, měl spontánní a překvapivě soudržný charakter, na čemž má podstatnou zásluhu jeho organizátor, zpěvák a židovský kantor Michal Foršt.

Vy oba pocházíte z končin zeměpisně vzdálených a kulturně odlišných. Jak jste se setkali poprvé?

Lenka: Na festivalu židovské kultury v Kanadě, a také na workshopu, který Yair vedl.

Yair: Dobře si na ty koncerty vzpomínám. Nakonec jsem se ocitl na jam session jehož program tvořil klezmer, hudba spojená s východní Evropou. Já jsem ale hrál na orientální loutnu oud, tedy nástroj, který ke klezmeru nikdy nepatřil. Kdykoli předtím by mi to přišlo jako až příliš odvážná kombinace, ale tam se mi to docela zalíbilo, znělo to překvapivě přirozeně, a já si říkal, proč vlastně vytvářet hranice mezi židovskou hudbou z Evropy a ze středního Východu? My v Izraeli vidíme ty styly trochu jinak než u vás. Když lidé z Evropy mluví o židovské hudbě, mají na mysli jen klezmer. Ten ale ve skutečnosti představuje jen zhruba desetinu všech židovských stylů, daleko větší část tvoří hudba židovské diaspory Středního Východu, takže my s Lenkou se navzájem doplňujeme, a hranice mezi oběma světy ignorujeme.

V Izraeli převládá názor, že klezmer i jazyk jiddiš jsou dnes už mrtvé kulturní artefakty odsouzené k zániku, který samozřejmě urychlilo, že úředním jazykem nově vzniklého izraelského státu se stala hebrejština. Není tedy to vaše snažení trochu sisyfovským bojem s gravitací?

Y: Takhle pesimisticky u nás lidé vnímali jiddiš před dvaceti lety, ale teď se karta obrací, a o návrat zmizelé kultury se přičinili hlavně lidé mimo Izrael, jako například Lenka. Ale měl bych zdůraznit jednu věc: jiddiš a klezmer není totéž.

Což je ale zcela opačné zjištění, než jaké získáte poslechem alb Klezmatics. Tam je to všechno smíchané dohromady.

Y: Obojí skutečně patří do stejné kategorie. Ale klezmer, to byla původně svatební taneční hudba, instrumentálky beze slov, na rozdíl od balad a dalších popěvků v jazyce jiddiš.

Zůstaňme ale u Klezmatics jako pevného a u nás dobře známého referenčního bodu. Jak vlastně zapadají jejich alba do širšího kontextu židovské hudby?

Y: Americký klezmer je cosi nově vytvořeného, hrají ho jazzmani nebo rockeři, kdežto čistý klezmer už dávno neexistuje, k jeho poslední generaci patřili hudebníci z Východní Evropy žijící v USA v první polovině dvacátého století. Mě přijde krásné právě to, jak se ta hudba dál vyvíjí a mluví současným jazykem. K nejlepším příkladům patří splolečné album Klezmatics a Chavy Alberstein, to je setkání na půl cesty.

Lenko, když zpíváte v Izraeli, kde je ten jazyk považován za mrtvou řeč, nemáte s tím problém? Testovala jste tu hranici přímo před izraelským publikem?

L: Jiddiš opsala velký kruh. Po druhé světové válce se k tomu jazyku nikdo nehlásil, záměrně byl bojkotován, a právě na toto téma vznikla v jiddiš spousta krásných a někdy docela hořkých básní. Že se ten jazyk vrátil, byla z velké části zásluha hudby. Jiddiš je teď učebním předmětem na univerzitách, tématem workshopů, a pokud nastal v Izraeli revival, je to díky izraelským hudebníkům, kteří strávili nějaký čas v USA kde zažili vlnu nových skupin kterou spustili Klezmatics. Třeba roku 2009 se konal vůbec první festival jiddiš poezie v Izraeli, pozvali mě, a právě tehdy jsem mohla otestovat ty hranice, které už nejsou tak ostré jako v době vzniku státu Izrael.

Y: Na místní nápisy v jiddiš zapsané hebrejskou abecedou narazíte v Brooklynu i v okolí Tel Avivu, a to díky ortodoxním a nábožensky velmi přísným Chassidům, pro které je jiddiš dorozumívacím jazykem. Oni stále mluví jako kdyby žili někde v ghettu v Polsku před stoletím, kdežto hebrejština je pro ně naopak nedotknutelná a posvátná a používá se jen k modlitbám. Ale jiddiš přitom nevnímají jako kulturní hodnotu, jako jazyk v němž psal Isaac Bashevis Singer, který za své knihy dostal Nobelovu cenu, nebo v němž zpívá Lenka Lichteberg.

L: Na můj koncert by určitě ani nepřišli.

Protože jste žena a v ortodoxní tradici se nesluší, aby ženy zpívaly na veřejnosti, zvláště před mužským publikem?

L: Oni by mě neposlouchali ani kdybych byla chlap.

Y: Jiddiš je vlastně jen příklad z celého spektra jazyků, které Židé vytvořili na dalších místech kde žili. V Iráku, odkud jsem já, v severní Africe, Španělsku. Ty jazyky se používaly i v písních a psaných textech. Arabové nám nerozuměli, stejně jako lidé z Izraele, kteří znali jen hebrejštinu. Když tam moje generace v 60 a 70 letech vyrůstala, byli jsme rozhodnuti, že v budoucnu budeme mluvit jen hebrejsky, jako symbolický začátek nové éry. Akceptovasli jsme, že držet se i nadále všech těch dialektů by bylo nesprávné. Po 40 letech jsme ale zjistili, že díky tomu mizí i část naší kultury. Tehdy se vláda rozhodla, že jiddiš a ladino, což byl jazyk sefardských Židů z Španělska, patří k národnímu kulturnímu dědictví, které je nutno zachovat. Bohužel se to nevztahuje na židovský jazyk z Iráku, ale já to ještě nevzdal. To jsou jazyky poezie, tisíců písní i knih. A požehnání a kleteb. Ty nešťavnatější nadávky a kletby jsou v iráckém židovském dialektu.

Můžete nějaké citovat?

Takat ainak. Tvoje oči vybuchnou na talíři. A další neméně barvité metafory. Nostalgie po té ztracené kultuře přichází až v posledních letech.

Yair Dalal photos taken at Womex Rotterdam (c) Molly Lin, Taiwan

Z článku v Rock & Pop, 2011/01


Rubriky

Poslední články