http://www.manrecordings.com/tag/tecnobrega/

This Is Tecno Brega! (exclusive mix & interview with Daniel Haaksman of Man Recordings)!

Psáno pro Rock & Pop, 2013/3

link: Sad news of breakdown in the ranks of the Congolese band whose debut album was fRoots Critics Poll album of the year 2010.

Psáno pro Rock & Pop, 2013/3

Zpěvačka Anna Domino si nemůže stěžovat na nedostatek podnětů. Narodila se v Japonsku, vyrůstala v Itálii i Kanadě. Mnohokrát stanula na počátku cesty, která by ji dovedla k úspěšné kariéře, pokud by ovšem nenastalo ono příslovečné kdyby.

Pamětníci tvrdí, že to byla původně ona, kdo přišel s písničkářským stylem, jímž se později proslavila o tři roky mladší Suzanne Vega. Anebo že její chytře napsané skladby mohly získat stejný potenciál, jako hity dua Eurythmics. Mimo veškerou diskusi je fakt, že její mix pomalých, zvukově vybroušených rytmů se zdrženlivým hypnotickým zpěvem předznamenal styl později známý jako trip-hop a umělce jako Björk či Portishead.

V devíti na Beatles

Její kariéra je stejně přehledná jako roční období. V každém z nich zpěvačka oslnila hrstku labužníků novým albem, její kultovní statut zazářil, a poté nečekaně a záhadně zmizela. A i když o anglicky zpívajících umělcích v této rubrice píšeme jen zřídka, její vrcholná alba v sestavě Snakefarm sem patří, jsou totiž - podobně jako velká část world music - rafinovaným spojením lokálních kořenů se současným hudebním jazykem. Dnes je Anna Domino součástí veteránské generace, první rockovou zkušeností prošla ve svých 9 letech, když ji otec vzal v Detroitu roku 1965 na koncert Beatles.

“Můj dědeček byl bankéř, o všechno přišel v době krize a potom založil soukromou školu, do níž samozřejmě chodili oba jeho synové, tedy i můj otec,” vzpomíná zpěvačka v rozhovoru pro britský časopis fRoots. Prvním absolventem této školy byl světově proslulý a kontroverzní spisovatel William Burroughs. Rodiče byli angažovaní v hnutí za občanská práva, účastnili se protestů a za občanskou neposlušnost se občas dostali do vězení. “Můj otec chodil někdy domů opilý, běhal po domě s puškou a vyhrožoval, že nás postřílí. Nikdy jsme se nenudili.”

Zlaté časy v New Yorku

Roku 1977, když se vlády ujímá punk rock, se Anna Domino přesouvá do New Yorku, původně dvoutýdenní návštěva se nakonec protáhne na dvacet let. Pracuje jako bytový architekt v tehdy módních newyorských loftech, navrhuje oblečení a nábytek, zpívá v kapelách. Jedna z nich se jmenuje Polyrock, její album - poté co ji Anna opustí - produkuje nový objev newyorského minimalismu, Philip Glass. Ohniskem subkultury se stává Mudd Club, který je pro Annu druhým domovem. “Obvykle jsme tam vydrželi do tří do rána, pak jsme zašli za roh najíst se do Dave’s Luncheonette,” tedy non stop kavárny kde personál z Mudd Clubu končil každodenní směnu. Vejce, toast, hranolky a hrůzné kafe, vše za dolar. “A pak jsme courali po městě až do rozbřesku. Anebo jsme vylezli na nějakou z newyorských střech pozorovat úchvatný východ slunce. Řadu nocí jsem takhle strávila ve společnosti Talking Heads a viděla jsem několik východů slunce na Washington Square ve společnosti Briana Ena.” K této subkultuře patřil i Andy Warhol. “Nikdy jsem ho neměla ráda, byl tak chladný a manipulativní. Jednou jsem vystupovala v klubu Tier 3 se skupinou krásných německých holek, Mania D, náš koncept byl, že všechny používáme stejnou rtěnku. Jedna z nich se zeptala: Jdu do centra. Nepotřebujete něco? Já nevěděla co tím myslí. Koupila heroin pro všechny, byla jsem taková naivka.” Anna se nakonec v žádné kapele nechytla, a koupila si levný Korg, jako perkuse používala kuchyňské náčiní, stínítko lampy a zapalovač Zippo. Když dokončila demokazetu, její kamarádka, zpěvačka Miranda Dali jí dala tip. Belgický producent Michel Duval, u jehož značky Crepuscule vydávala alba, hledá další ženské hlasy z New Yorku. Potkají se na koncertě, kde hraje průkopník hip-hopu Africa Bambaataa z Bronxu a jeho Soul Sonic Force, Anna mu posílá kazetu a několik měsíců poté dostane odpověď a letenku do Bruselu. První nahrávku, Trust in Love, vyhlásí vlivný britský týdeník NME singlem týdne, hraje ho John Peel na BBC. Duval objednává studio a muzikanty z Tuxedomoon z Kalifornie, výsledkem je minialbum East & West. O dva roky později komentuje Anna v týdeníku Sounds své písně: “I když tématem je často prohra a texty působí jako drtivé břemeno, nemyslím si že nastane konec světa. Ale připouštím, že skládám z pozice člověka, který nemá věci pod kontrolou.” Další dráhu zpěvačky zásadně změní rok 1986, kdy natáčí s Michelem Delorym, Belgičanem jehož kytarové party jsou pro Annu naprostým ideálem. Michel sice nemluví anglicky, ale během 48denního turné se z obou umělců stane milenecký pár.

Mordýřské balady v novém kabátě

V 90. letech se oba umělci odmlčeli, ale čekání na další album se vyplatilo, Anna Domino a Michel Delory se vracejí pod společným jménem Snakefarm. Album s příznačným názvem Songs From My Funeral, Písně z mého pohřbu, přináší sbírku často nahrávaných amerických balad, známých třeba od Johnny Cashe, Animals či Louise Armstronga. Dvojice se soustředila zvláště na epické historky o vraždách, pití či vězení, nechybí tu Dům u vycházejícího slunce, což je navzdory poetickému názvu drsný příběh z neworleanského bordelu. V tomto kontextu ještě silněji vyniká citová zdrženlivost i fatální, hypnotický zpěv Anny, který je ovšem propojen s tanečním rytmem. Výsledný kontrast není pocitově příliš vzdálený starým Doors. Zpěvačka přiznává, že vůbec netušila že by tohle spojení mohlo fungovat. “Ty písně jsou dlouhé litanie s důrazem na slovo, některé z nich mají 67 slok! Začali jsme tedy s St James Infirmary a Streets Of Laredo, a ráno jsme už měli hrubé obrysy.” Album vzbudilo velký zájem kritiky a umístilo se ve výročních anketách. Poté se umělci opět po anglicku vytratili ze scény, a stejně nečekaně se vrátili roku 2011 s albem My Halo at Half-Light.

Další pauza byla relativně krátká. Na jaro 2013 naplánovali Anna a Michel unplugged miniturné s koncerty v Londýně, Kalifornii i Německu, poslední přidané vystoupení bylo v Praze ve středu 27.března v Cafe v lese.

Psáno pro Rock & Pop, 2013/3

Milovníci kategorií by Čankišou možná označili jako futuristické pokračování brněnské alternativy, ale jejich hudba se stereotypům vzpírá. Staví víc na komunikaci než na vymezování se vůči pokleslému popu, jejich styl je obdivuhodně všežravý. U které jiné tuzemské kapely byste vedle sebe našli tak různorodé odkazy jako je skandinávská hudba, zpěvy qawwali zpopularizované Nusrat Fateh Ali Khanem, či vlivy posbírané na výjezdech do tak vzdálených míst jako je ostrov Reunion. Loni se skupině podařilo vycestovat až do Malajsie na Rainforest World Music Festival na ostrov Borneo. Tato akce, podobně jako další festivaly v exotických destinacích, souvisí s fenoménem kulturní turistiky: návštěvníci objevují nejen pláže, ale i lokální hudbu. Čankišou natočili 5 alb a letos oslaví 15 let existence. O souvislostech mezi hudbou a cestováním hovoří saxofonista a hráč na další dechové nástroje David Synák.

Váš kolega, zpěvák Karel Heřman, v jednom zahraničním rozhovoru říká, že jste “the most ethno guy in the band”. Chtěl tím zřejmě naznačit, že máte nejlepší přehled o hudebních stylech z celé planety?

Děkuju Karlovi, asi měl na mysli že jsem v kapele největší hippie, že poslouchám hudbu z celého světa a sbírám nástroje.

Například didgeridoo? Tedy australský nástroj, který u nás mezi sólovými hráči v čajovnách získal kultovní statut, ale do ansámblového obsazení se ve srovnání se světovými zvyklostmi neintegroval - s výjimkou Čankišou. Jak jste ho objevil?

Kdysi v Brně. Na náměstí vystupovali pouliční muzikanti, dva kluci z Austrálie. Říkal jsem si, tohle bych chtěl umět. Tehdy jsem ještě nevěděl, že didgeridoo je úplně normální trubka, v níž se neskrývá žádný mechanismus.

Jak dlouho trvá než se na to člověk naučí?

V mém případě to bylo složité a trvalo to neúměrně dlouho. Bylo to asi roku 1994, neznal jsem nikoho, kdo by ten nástroj ovládal, a tak jsem si opatřil kartonové roury a na nich jsem se učil.

A nakonec jste si pořídil autentické didgeridoo z větve eukalyptu prožrané termity?

Vyrobil jsem si ho sám z kusu dřeva: rozřízl, vydlabal a zase slepil. A dodnes na nástroje takto vytvořené hraju, s výjimkou jednoho kovového výsuvného. U něj lze měnit ladění až o kvintu, vytvářet klouzavé tóny, dalo by se to rozšířit i na celou oktávu, ale ty vyšší tóny už neznějí moc pěkně.

Není ale didgeridoo spíš rytmický než melodický nástroj?

Rytmus je určen nutností se nadechnout, tak jsou formovány fráze - alespoň v mém případě.

To nadechování ale probíhá často skrytě, pokud tedy hráč ovládá nekonečný dech, odborně aleutické dýchání, kdy se nadechne nosem aniž by přestal foukat pusou, takže tón se nepřeruší.

To je pravda, ale při nádechu nosem tlak v ústech poklesne, a to vyvolá rytmickou změnu.

I v téhle technice jste samouk?

Ano, to byla ta nejsložitější část, neměl jsem nikoho kdo by mi to vysvětlil, jen jsem věděl že to nějak jít musí a že ke zvládnutí didgeridoo je nutné to znát. Zabralo mi to tak tři měsíce trénování. Techniku používají jazzoví trumpetisti i saxofonisti, třeba Roland Kirk - ten dokázal neuvěřitelné věci.

Dala by se tahle metoda a využít i mimo hudbu, třeba když člověk fouká do balonku při policejní kontrole? Anebo když nafukujete matraci?

Zjistil jsem, že tímhle dýcháním se hodně překysličí mozek, člověk se dostane do jiné reality, podobně jako při holotropním dýchání.

Takže hráč na didgeridoo se dostává do transu už tím, jak fouká?

Ano, svět pak vnímá trochu jinak.

Máte v této oblasti nějakého guru, autoritu kterou respektujete?

Líbí se mi australský hráč Charlie McMahon, ten přišel se spoustou inovací.

A obecně v hudebním světě?

Mezi saxofonisty je to Jan Garbarek, líbí se mi jeho tón, jak ho dosáhne a udrží, je to osobnost kterou člověk ihned identifikuje. A jinak mě svým přístupem silně ovlivnil Nick Cave. A také hudba Skandinávie.

Jak k tomu došlo?

Asi před 17 lety, když jsem přemýšlel jakou hudbu chci vlastně dělat. Tehdy jsem slyšel skupinu Hedningarna, švédskou sestavu s finskými zpěvačkami, to mě strašně dostalo. Pak jsem se s nimi setkal na Ukrajině na festivalu, přišel jsem za nimi po koncertě, a říkal jsem jim že právě kvůli nim jsem se začal věnovat world music. Potěšilo je to.

Neproniklo do vaší hudby i něco z Moravy, odkud jsou všichni členové kapely?

Když jsme hráli na ostrově Reunion, potkali jsme se tam s paní která z Moravy pocházela, a ta nám říkala že to v naší hudbě je znát.

Vaše kapela se od jiných liší i generačním rozpětím, nejstarším členem je bubeník Zdeněk Kluka, veteránský muzikant ze skupin Vulkán, Atlantis a Progres, která existuje dodnes. Poskytujete mu vzhledem k jeho znalostem více prostoru?

On má dlouholeté zkušenosti a věci, které my složitě objevujeme, dokáže okamžitě vyřešit, což ale neznamená, že by vedl kapelu. Všichni máme stejná práva, zjistili jsme, že kdybychom měli vedoucího, brzy by převládl jeden vliv a v naší hudbě by možná zvítězily stereotypy. Existují písničky, které jsou především Zdeňkovy, on dokáže přinést skladbu která je hotová, ale jinak jsou písničky Čankišou výsledkem společných rozhodnutí.

Vystupovali jste na festivalech v Pakistánu, Malajsii, a též na ostrově Reunion, který veřejnost vnímá jako turistickou destinaci, a přitom netuší, jak zajímavá je tam hudba. Reunion je tavící kotlík, v němž se podobně jako v severní či jižní Americe prolíná evropská kultura s vlivy z Afriky, které tam přivezli otroci. Zaujalo vás tam něco?

Jamovali jsme v jedné pizzerii s místní kapelou, 60 muzikantů s dechovými nástroji, takže zaplnili celý interiér. Základem jejich hudby byla maloya, styl místních Kreolů, tedy míšenců. Vedle všech těch dechů jako sousaphone či saxofony hráli na africké bubny djembe i na štěrbinové bubny, což je vydlabaná kláda. A samozřejmě i na místní nástrojovou specialitu, kayamb: ten vypadá jak vál na nudle, který tvoří svázaná rákosová stébla, obsahující semínka. Hráč drží desku v obou rukou a rytmicky s ní třese, výsledný zvuk není příliš hlasitý, ale jeho rytmu neuniknete, totálně ovládne mozek posluchače.

… a dovede ho do transu?

I to se může stát.

Takže maloya patří do stejné rodiny hudebních novotvarů jako blues či reggae, tedy spojení afrických prvků s Evropou?

Nejen s Evropou, na Reunionu je to ještě pestřejší, jsou tam Tamilové, Číňani a samozřejmě Indové.

Jak vypadá maloya na podiu?

Největší současnou osobností stylu je Danyel Waro, zpěvák s rysy černocha, ale vizáží bělocha, má blonďatou hřívu kudrnatých vlasů, nosí brýle, a pomohl hudbě, která byla na pokraji zániku, k návratu. Když Waro začínal, maloya se už téměř nehrála a on na ty zapomenuté kořeny navázal a styl zpopularizoval. Maloya totiž původně byla - podobně jako blues - hudbou spodiny, bývalých otroků.

Měl jste podobně silné zážitky i na Borneu v Malajsii?

Kupodivu jsme tam neviděli moc zajímavých místních kapel, ale objevem byla skupina Oreca TX z Baskicka, mají hodně zajímavé nástroje, používají šalmaj zvanou alboka - dvojitý hoboj s ozvučným rohem a pronikavým zvukem. Samozřejmě měli i nejpopulárnější baskický bicí nástroj txalapartu, což jsou fošny do nichž se buší palicemi. V Asii publikum reaguje živěji než v Evropě, jsou vděčnější, nabídka tam není tak velká jako na Západě, koncerty jsou vzácností. Celý východ je zkrátka vděčným teritoriem, které začíná už na slovenské hranici.

Zatímco jiné skupiny se snaží překonávat jazykové a kulturní bariéry tím, že zpívají anglicky, Čankišou na to jdou jinak, jaký máte recept?

My to anglicky nikdy nezkoušeli, zjistili jsme že informace se nejlépe dostane k publiku, když ji zakódujeme do imaginárního jazyka. Člověk pak nedokáže přesně uhádnout co které slovo znamená, a význam si tedy domýšlí.

Podle intonace, výrazu zpěváka?

Ano, to je samozřejmě dobré vodítko, a výsledek je záměrně velmi mnohoznačný. Posluchači nám vzkazovali: Měli byste zpívat česky, abychom vám lépe rozuměli. Ale my jsme odporovali: Tím, že nesdělujeme jednoznačné poselství, dáváme prostor posluchači, aby si píseň sám dešifroval, propojil si ji se svojí vizí.

Takže i když se texty skládají ze slov, jsou čistě abstraktní?

Ne, my víme docela přesně, co v těch textech je, nejedná se o žádné improvizace ale přesně dodržovanou strukturu. Když si z toho posluchač ale vyčte něco jiného, je to v naprostém pořádku.

Má ten váš abstraktní jazyk konkrétní jméno a historii?

To je jazyk národa Čanki, což byli jednonozí lidé. Když má člověk jen jednu nohu, pohybuje se dopředu skákáním a tím pádem má i velmi rytmický jazyk. Je to trochu jako rap, Čankiové mají zajímavou hudbu.

Já potvrzuji že takové mýty jsou skutečně doložené v historických pramenech, sahají až do antiky, kdy se poprvé objevily zprávy cestovatelů z dalekých zemí, kteří popisovali zvláštní bytosti o jedné noze.

Ano, my jsme v tomhle směru nikdy nechtěli vařit z vody, je dobré navázat na historickou skutečnost.

Ale neexistují výjimky? Třeba skladba Vardusa Saza na vašem posledním albu Fa•t, je jako jediná natočená s pomocí hostujících zpěvaček v jazyce, který zní docela evropsky.

Zpívají bývalé studentky dramatické výuky na JAMU, kde se naučily posunkovou řeč, aby se domluvily s hluchoněmými herci. Na albu zpívají lotyšsky, jsou to dva texty přes sebe - jeden je lidová píseň a druhy jazykolam: modrý zajíc modrým mečem stíná stín…

Vysvětlujete na koncertech v cizině, jak to je s tou vaší řečí Čanki?

Naši zahraniční posluchači si většinou myslí, že zpíváme česky. Karel Heřman, náš zpěvák, mezi písničkami mluví, někdy anglicky, někdy v Čanki, někdy česky. Třeba na Rainforest Festivalu bylo pár Čechů: za našimi zády divočina, před námi desetitisíce diváků a uprostřed česká vlajka. Nezapomenutelný zážitek.

Psáno pro UNI, 2013/3

Psáno pro Rock & Pop, 2013/1

Talent tohoto londýnského mladíka oslnil dokonce věhlasného producenta Joe Boyda, který stál před půl stoletím u začátků Erica Claptona, Pink Floyd či Boba Dylana: “Sam se neučil od těch, kdo se sami učili od jiných. Porušil tak začarovaný kruh rutinních folkařů, šel přímo ke zdroji. Pokud proniknete do romských tábořišť a dostanete se k originálu, výsledkem je zcela jiný způsob zpěvu.” Tím, čím byl pro Dylana Woody Guthrie, se stal pro Sama Lee skotský bard Stanley Robertson z komunity “travellers”, tedy cestovatelů, kteří se po generace drželi kočovného způsobu života. Jejich společenství na rozdíl od evropských Romů není definováno etnicky, ale životním stylem. “Pro nás v Británii jsou stejně důležití jako Indiáni pro Ameriku, praktikují svůj druh šamanismu promíchaný s křesťanstvím i archaickými rituály,” říká Lee. Travellers jsou na britských ostrovech nositeli lidových písní, z jejich repertoáru čerpá už několik generací písničkářů. K žákům Stanleyho Robertsona, který zemřel roku 2009, patřil například jeden z nestorů britské scény a držitel Řádu Britského imperia, Martin Carthy. Sam Lee vystupuje s nezvyklou kombinací trubky, houslí, cella, indického harmonia a perkusí, jeho debutové album zvítězilo ve výroční anketě časopisu fRoots, a na Womexu natolik oslnil organizátory festivalu Colours of Ostrava, že není vyloučeno že v létě přijede poprvé do Česka. V repertoáru má hypnotické balady které přežily staletí: hrdina jedné z nich, venkovský šlechtic George Collins, se o zimní noci vrací na koni domů a cestou se mu přihodí tragické neštěstí. Příčinou jeho nemoci a následné smrti bylo, že během své cesty políbil vodní vílu, která se ho pak snažila stáhnout pod hladinu.

Kočovníci mají něco navíc

Jaký je tedy rozdíl mezi tím, když zpívá běžný britský folkař, a “traveller”?

Slyšel jsem řadu písní z Anglie, Skotska, Walesu a Irska, ale “travellers” se zpěvem od usazených lidí podstatně liší, je tam něco navíc, feeling, ostří, přesah za normální hranice vnímání. Stejná skladba má v podání romských zpěváků či travellers větší sílu, hlouběji vás osloví.

Pokud hudbu berete jako komunikaci, vidíte nějaké spojení s výtvarným uměním, vaší dřívější profesí?

Ano, vím, že malování je abstraktní vyjádření emocí a jistým způsobem navazuje na rituály. Když jsem před 6 lety objevil hudbu, zjistil jsem že abstrakce a propojení s rituály tam funguje ještě hlouběji, takže pro mě to byla docela snadná změna.

Hudba a písně mají ale nejblíž k vyprávění příběhů.

Stanley Robertson, můj hudební guru ze Skotska byl nejen písničkář, ale i vypravěč: pocházel z dlouhého rodu s uměleckými sklony, a dokázal se stejným zaujetím sdělit nějakou současnou anekdotu jako starý příběh, který se odehrál před staletími.

Jak jste se poprvé setkali? Takovíhle utajení velikáni bývají před veřejností často docela rezervovaní.

Když jsem ho poprvé slyšel z CD, myslel jsem si že už je dávno mrtvý, protože dnes už takhle nikdo nezpívá. Pak jsem se s ním setkal na festivalu, vystupoval v mrňavé místnosti kde bylo tak dvacet lidí. Po koncertě jsem za ním zašel abych mu poděkoval, a on - aniž bych mu to prozradil - poznal že jsem také zpěvák. Tihle travellers mají úžasnou intuici. Řekl mi, půjdeš se mnou - a já se nejdřív vylekal, ocitl jsem se v neznámé části země uprostřed neznámých lidí, ale Stanley mě bral jako člena rodiny. Uspořádal dokonce ceremonii aby mě ustanovil svým chráněncem.

Návrat do tajgy

Byl to romský traveller?

Jeho otec měl skutečně trochu romské krve, ale jeho rodokmen zjevně sahal až k těm nejstarším skotským kmenům, kteří v zemi žili ještě v době kamenné.

Na vašem webu se píše, že se vedle zpěvu zabýváte i spoustou dalších disciplin, například učíte umění přežít v divočině. Je vám bližší džungle nebo tajga?

Moji předkové jsou nejspíš z tajgy, do Anglie totiž přišli z Polska a Ruska, moje příjmení Lee vzniklo z polského jména Lipnicki, což je odvozeno od stromu lípy. Pokud mí předkové žili v lese, rád bych se tam vrátil.

Jak je to s písněmi, nacházíte vy je, anebo naopak přicházejí za vámi?

Dobrá otázka, ale na to abych podal dobrou odpověď jsem přece jen trochu mladý. Vím jen že písně si vás najdou i když to sám netušíte. Tak třeba některé z těch, které jsem se naučil před pěti lety, dokážu naplno ocenit až teď. Jsou také písně na které ještě nejsem připraven, ale vím, že jednou přijde den a ukážou na mě prstem: Same, teď je ten správný čas. Písně jsou jako přátelé. Každý ví, že nemůžete být přáteli se všemi najednou, a i ty písně do vašeho života přicházejí a odcházejí.

Není to podobné s nástroji? Jsou umělci, kteří se snaží počtem nástrojů ohromit, kdežto vy preferujete komorní a přitom hodně originální obsazení. Třeba indické harmonium připomíná koncerty sufijských zpěváků..

Shruti box, jak se mu někdy říká, je docela jednoduchý nástroj, ale má takřka lidské rysy: dýchá, čiší z něj radost, a dalším nenápadným nástrojem je brumle, kovová podkova kterou vložíte do úst, zvuk vzniká uvnitř vaší hlavy. Připadám si jako kdybych ten nástroj spolkl, je mi to daleko bližší než nástroje, které musím ovládat složitými pohyby.

Psáno pro Rock & Pop, 2013/2

Svoji uměleckou dráhu začala v ansámblu moderního tance káhirské Opery. Během svého několikaletého pobytu v Egyptě se Karima Nayt seznámila se skupinou Sharkiat, kterou vede významný skladatel, aranžér a hráč na klávesy Fathy Salama, držitel Grammy, který například spolupracoval se senegalským zpěvákem Youssou N’Dourem. Vydání desky, kterou s ním Karima Nayt nahrála, se ale zdrželo, a jako první se tedy dostalo k publiku její novější album natočené ve Švédsku s francouzským názvem Quoi D’Autre.

Jeho náplň se od mainstreamu běžného v arabských zemích podstatně liší. Zpěvačka tvrdí, že v posledních letech na arabské scéně převládla jakási hudební obdoba fast-foodu. O chytlavých melodiích a lascivních videoclipech zpívá v písni Sans Dignite, Bez důstojnosti. Věnuje se i nehudebním činnostem, účastnila se například švédského humanitárního projektu, který vytváří kulturní aktivity pro děti žijící na ulici, a ve Francii získala nabídku od Pařížské opery.

Psáno pro Rock & Pop, 2012/10

Na konci letní festivalové sezony jste v Trutnově vystoupili hned dvakrát, program jste zahajovali i zakončili, jak jste takového privilegia dosáhli?

My jsme tam hráli už několikrát, a loni nám nabídli dva koncerty. Pro nás to byla zajímavá zkušenost, mohli jsme srovnávat, jak vypadá publikum první den, kdy jsou všichni ještě učesaní, svěží a strašně se těší, kdežto na závěr byli už trochu opotřebovaní. Náš první koncert byl standartní festivalový set, a na tom závěrečném, který začal o půlnoci, jsme se víc zaměřili na rytmus, aby se k bubnování mohlo přidat i publikum. Jako hosta jsme měli Pavla Fajta, hráli jsme i jeho skladby.

Východ začíná za Slovenskem

O pár týdnů před tím jste se vrátili z Rainforest festivalu v Malajsii, jaké to bylo hrát pro asijské publikum?

V Asii reagují posluchači daleko živěji než v Evropě, jsou vděčnější, hudební nabídka tam není tak velká jako na Západě, koncerty jsou spíš vzácností. Celý Východ, počínaje slovensko-ukrajinskou hranicí, je pro muzikanta velmi vděčným terénem.

Rainforest festival se odehrává na severní části ostrova Borneo, která patří Malajsii. Byli v publiku také nějací Evropané?

Celá ta akce vznikla jako podpora turistiky, původně totiž mezi návštěvníky ostrova převládali cestovatelé s batohem, které nejvíc baví chodit po džungli a neutrácejí za hotely. Vláda začala festival sponzorovat a ten přitáhl jinou vrstvu cizinců, kteří se zajímají i o města a pláže. Většina z nich je z Austrálie a Nového Zélandu, tedy ze zemí odkud je to letadlem méně než 6 hodin letu. Publikum bylo tedy z poloviny místní, z poloviny cizinci, a mezi nimi i několik Čechů. My jsme měli za zády prales, před námi desetitisícové publikum a uprostřed byla česká vlajka. Ti lidé na nás volali i názvy našich písniček.

Tvůj kolega, zpěvák Karel Heřman o tobě v rozhovoru jednou řekl že jsi z celé sestavy “nejvíce etno”, chtěl tím zřejmě naznačit, že máš nejlepší přehled o stylech celého světa?

Nejspíš chtěl říct, že jsem v kapele ten největší hippie, protože sbírám nástroje a poslouchám hudbu nejrůznějších kultur.

Kdo tě na festivalu zaujal nejvíc?

Mamadu Diabate Percussion Mania z Burkiny Faso, ti mě fascinovali svojí intrumentální zdatností na balafon. Pak i mládežnická kapela Rhythm of Borneo, která na tradiční malajské nástroje hraje předělávky západních popových písniček, což pro mě bylo plné hudebních a rytmických vtipů.

Vy kladete důraz na rytmus, a nikdo z vás přitom není Afričan, odkud tedy ty rytmické inspirace čerpáte?

Všichni jsme z Brna, Zdeněk Kluka i jeho syn Honza vyšli z rocku, my ostatní posloucháme každý něco jiného, takže díky tomu vzniká hodně široké pole inspirací, což se samozřejmě promítá i do rytmu.

Stihli jste na Borneu i nějakou cestu do divočiny?

Udělali jsme si dva výlety do džungle, ten první bez průvodce. Část džungle je tam národním parkem, nahlásíte se když tam vstoupíte, aby vás eventuelně mohli hledat když se ztratíte, jsou tam jedovatí hadi i pavouci. Jdete po vyšlapané cestě, s níž se nedoporučuje scházet, což se mi jednou stalo když jsem si potřeboval odskočit - a v tu ránu jsem nevěděl kde jsem. Cestu jsem neviděl, začal jsem pískat, ale ta vegetace tam zvuky silně tlumí, tak jsem strávil asi minutu v panice, ale když jsem pak udělal krok zpátky, cestu jsem našel. Džungle není žádná rovina, terén je protkaný kořeny, světlo se mísí se stíny, není to žádná procházka lesem. I když je to turistická oblast, nikoho jsme nepotkali.

Borneo bylo kdysi ostrovem lidojedů, jejich potomci teď dělají průvodce Evropanům a ukazují, kde lidojedské hostiny probíhaly.

Náš festivalový průvodce se živil jako jungle trekker, prosekává turistům cestu, ten nás vzal hluboko do džungle. Když se tam v pravé poledne strhl tropický liják, totálně se setmělo, v dešti na mě padaly pijavice.

Řídil se ten váš jungle trekker GPS anebo instinktem?

Podle mého hlavně selským rozumem: dlouho jsme šli podél řeky, pak byla skála. To jsou univerzální orientační body.

Vy jste tam měli další vystoupení ještě před festivalem, souviselo to nějak s hlavním programem?

Festival se skládá ze dvou částí, ta úvodní je v Kuala Lumpur, hlavním městě Malajsie, což není na Borneu ale na pevnině. Tam hrály hlavně místní kapely, probíhalo to ve studentském městečku, a dvě z nich se pak objevily v hlavním programu. Viděl jsem tam zajímavou studentskou kapelu která používala bicí nástroje typické pro orchestry gamelan z Indonézie, a k tomu kytaru a bubny.

O vašem festivalovém koncertě se psalo, že jste byli první kapela která roztancovala publikum. Jak se vám to povedlo?

Před námi totiž převažovaly skupiny, které měly spíš konceptuální než rytmický a taneční přístup.

Výdrž delší než Beatles

V jednom zahraničním článku jsem se dočetl, že na koncertě jste udělali průřez 14letou historií skupiny, což je z hlediska rockové historie strašně dlouhá doba, ani Beatles takhle dlouho nevydrželi, prošla vaše hudba nějakými zlomy?

Žádné dramatické zlomy se nekonaly, spíš to byl dlouhý vývoj, na počátku dráhy jsme se ještě tolik neznali, ale teď už víme co od sebe navzájem čekat. Třeba René Senko, saxofonista, má blízko k punku, kdežto mě zajímají spíš ty měkké a etnické příchutě. Vydali jsme 5 alb, to poslední je nejtvrdší.

Takže pankáčské vlivy získaly navrch a ty jsi jim ustoupil?

Vůbec ne, mě to taky začalo bavit, všichni máme v kapele stejná práva.

To není zrovna typická situace.

Ano, může to být vysilující, ale my si to vzájemně hlídáme, a víme že kdybychom měli vedoucího, tak by brzy převládl jeden vliv a naše hudba by se možná dřív oposlouchala. Každý si odpovídá za svůj nástroj, hudba Čankišou je výsledkem společných rozhodnutí.

Psáno pro Rock & Pop, 2012/12

“Když loni islámští extrémisté obsadili Timbuktu, mezi jejich první oběti patřily naše dieselgenerátory a dokonce i zdobená festivalová brána,” říká Manny Ansar, šéf malijského Festivalu na poušti. Jeho letošní ročník byl vzhledem k napjaté politické situaci odložen, ale přesto získal výroční cenu organizace Freemuse, která sleduje cenzuru a lidská práva v hudbě.

Francouzská intervence vrací Timbuktu a další pouštní města zpět pod malijskou správu, ale zázračné kulturní klima, v němž vyrostla překvapivě pestrá hudební nabídka, je fatálně ohroženo. V cizině je po umělcích z Mali a sousedních zemí Sahelu poptávka: zpěvačka Rokia Traoré vystoupí v létě na festivalu Colours of Ostrava, pražský Respect hostí skupinu Terakaft, saharské nomády s elektrickými kytarami. A znalci africké hudby napjatě očekávanou novinku natočil kytarista Bombino z Nigeru, který posouvá hudební novotvar známý jako “pouštní blues” hlouběji do světového kontextu. Album Nomad totiž vzniklo v americké hudební metropoli Nashville, producentem je čerstvý držitel Grammy Dan Auerbach, vydavatelem značka Nonesuch, pro kterou nahrává Iva Bittová i Kronos Quartet.

Tradiční nástroje Západní Afriky znějí ve spojení s moderní zvukovou technologií překvapivě dobře a vytvářejí fascinující most mezi modernitou a kořeny. “Kultura je pro nás tím, co nafta pro jiné, hudba je naším nerostným bohatstvím,” říká Toumani Diabaté, virtuoz na koru, jednadvacetistrunnou loutnu, která se stala hudebním symbolem Afriky.

Jedním z architektů malijského “hudebního zázraku” je mnichovský producent Jay Rutledge. Ten se v době vojenského puče na počátku malijské krize ocitl v Bamaku, hlavním městě Mali: “To město jsem nepoznával: na ulici ani noha. Bamako jsem z minulých návštěv znal jako naprosto bezpečné místo, i kdybyste na ulici spali, nikdo vás nebude obtěžovat. Když vyhlásili zákaz nočního vycházení, báli jsme se za tmy odjet ze studia do hotelu.” Na severu země, v Kidal, domovském městě průkopníků “pouštního blues” Tinariwen, vyrazilo sedmičlenné komando ozbrojené kalašnikovy AK47 k rodinnému domku místního hudebníka. Ten naštěstí nebyl doma, ale jeho sestra vyslechla hrozivou zprávu: “Pokud se tu někdy ukáže, uříznem mu všechny prsty kterými hraje na kytaru.” Ozbrojenci pak z domu vynesli kytary, zesilovače, reprobedny, mikrofony a bicí soupravu, polili je benzínem a zapálili. Zpěvačka Khaira Arby, která byla právě na turné v USA má podobné vzpomínky: hlídky vnikly do jejího domu, zničily hudební nástroje a přes sousedy jí vyhrožovaly vyříznutím jazyka.

Krize probíhající poslední rok je ale jen špičkou ledovce, následkem dekády trvajících a neřešených konfliktů mezi kočovnými Tuaregy na severu země a černošskými etniky žijícími v jižní, subsaharské části Mali. Sahara vytváří horkou hranici, území pašeráků i obchodníků s artikly tak různorodými jakými bylo v minulosti zlato, sůl, otroci, a v moderní době zbraně a kokain. Zahraniční pracovníci, kteří zahynuli při lednovém útoku u zdroje zemního plynu v Alžírsku, byli obětí teroristů, jejichž zbraně financovali evropští konzumenti kokainu.

Centrem malijského kokainového byznysu je město Gao, které je podobně jako Timbuktu historickým dopravním terminálem: protíná se tu pouštní trasa karavan s lodní dopravou na řece Niger. S chudinskými slumy tu kontrastuje bohatá čtvrť s luxusními vilami, známá jako Kokainové město, Cocainebougou. 120 km severně leží pouštní vesnice Tarkint, která byla před 4 lety dějištěm incidentu známého jako Cocaine Air: přistál tu obstarožní Boeing 727 s nákladem bílého prášku z Venezuely, jehož množství odhadl úřad Spojených národů pro kontrolu drog na 11 tun. Kontraband pak pokračoval pouštními konvoji přes písečné duny na středozemské pobřeží a do Evropy pronikl tajně na lodích. K největším hráčům mezi kokainovými islamisty a narkodžihádisty patřil Mokhtar Belmokhtar, velitel komanda propojeného s Al Kaidou, odpovědného za zmíněný útok na plynový vrt v Alžírsku. Jednookého teroristu zlikvidovala koncem února čadská armáda.

Andy Morgan, specialista na hudbu i politiku Sahary a bývalý manažer skupiny Tinariwen vysvětluje: “Veškerá potrava, která je k mání na poušti v severním Mali, pochází z Alžírska, odkud se dopravuje ilegálně. V Alžírsku vládne socialistické přerozdělování, jídlo je dotováno zisky z nafty, ceny tu jsou mnohem nižší než v Mali.” Základní lidská potřeba jíst vygenerovala pašeráckou ekonomii obrovských rozměrů. “Pašování tu mají lidé v krvi, není považováno za něco nekalého a podílejí se na něm všichni vlivní obyvatelé regionu.”

Festival na poušti, ve světě známý pod francouzským názvem Festival au Desert, se poprvé konal roku 2001 a během dvanácti let získal světové renomé. Vedle Afričanů tu vystoupil Robert Plant z Led Zeppelin a Bono, akce se stala žádanou destinací turistických kanceláří z Evropy i Spojených států a zachovala si rysy spikleneckého rodinného podniku. S organizací i mediálním zviditelněním pomáhali kolegové-hudebníci z Evropy i USA, jimž hudba ze Sahary učarovala, v roli turistických průvodců se často objevovali hudební novináři. Slyšet elektrické kytary Tuaregů, pouštních bojovníků, v jejich přirozeném prostředí je životní zážitek, stejně jako strávit několik lednových dní na Sahaře, kdy noční teplota klesá až k bodu mrazu.

Jak ale ukazují nedávné výpovědi organizátorů, kdy se region dostal díky konfliktům na titulní stránky novin, festival měl svá rizika i v době míru, a několikrát musel změnit místo konání. Souběžně s koncerty probíhalo kmenové shromáždění Tuaregů, což nijak nebránilo jejich radikálním soukmenovcům, aby naplánovali násilné akce. Hned na druhém ročníku obklíčilo 11 banditů náklaďák, který z města Gao přivážel třítunový náklad zvukové a světelné aparatury. Šťastnou náhodou se v autě vezl i kytarista Kheddou, tehdy člen Tinariwen a hrdina odboje Tuaregů proti malijské vládě: legendární bojovník, který se chlubí, že jeho tělo přežilo 17 zásahů kulkou. S gangem Touaregů ozbrojených jen šavlemi a holemi prý odzbrojil malijskou vojenskou posádku a s ukořistěnou municí pak vedl skupinu povstalců. Přesto že se v kmenovém společenství na Sahaře těší velkému respektu, s bandity musel vyjednávat dvě hodiny. Nakonec nepadl ani výstřel, kytarista ozbrojencům vysvětlil, že aparatura jim bude uprostřed pouště k ničemu a že navíc jejich rodiny, které Kheddou osobně znal, by z přepadení vůbec neměly radost.

O pět let později ale začalo jít do tuhého, vliv islamistů na severu Mali sílil. Ředitel festivalu Manny Ansar vzpomíná: “Když roku 2007 pronikli na Saharu teroristé z Al Kaidy, chovali se ještě umírněně. Navštívili třeba tábory Touaregů poblíž Essakane, kde proběhlo několik ročníků festivalu: ‘Jsme Muslimové jako vy, jsme přátelé. Ale máme společného nepřítele, Západ, nevěřící.’ Dobře jsem si uvědomil, že hrozí nebezpečí, protože my jsme byli otevření publiku z celého světa. Tehdy začala série únosů, nejprve v jižním Tunisku, později byli zadrženi čtyři Evropané vracející se z jiného pouštního festivalu, který se konal těsně tom našem poblíž hranice s Nigerem. Měsíc byli drženi uprostřed pouště v táboře Al Kaidy. Zatímco švýcarský pár a německá občanka byli propuštěni, čtvrtý turista, Edwin Dyer, Brit usazený v Rakousku, byl díky svému britskému pasu odsouzen Al Kaidou k smrti a popraven.”

“Po jeho smrti se věci rychle zhoršovaly,” vysvětluje Manny Ansar v rozhovoru s Andy Morganem. “Řada lidí si myslela, že Dyer cestoval z našeho festivalu, a to nebyla dobrá publicita. Od známých jsem slýchal: ‘Co děláte je haram, zakázaná věc. Do islámských zemí zvete nevěřící, kteří tu pijí alkohol a páchají hříchy.’ Ověřoval jsem si u širokého okruhu vlivných lidí, jestli není bezpečnost festivalu ohrožena. Věděl jsem, že naše akce je v první linii, že Sahara je propojená s Afganistanem, s teroristy Al Shabab v Somálsku, s Boko Haram v Nigerii, a že Al Kaida se blíží do Essakane, domovské oazy našeho festivalu.” V létě 2009 Ansarovi telefonuje prezident Mali a žádá ho, aby z bezpečnostních důvodů přesunul festival do Timbuktu. O rok později vydala Hillary Clintonová varování americkým občanům, že už ani Timbuktu není bezpečné - a aby v žádném případě necestovali na “světoznámý Festival na poušti.” Ansar bere tuto zprávu jako nejlepší reklamu pro svůj podnik.

“Přes všechna ta varování nás nechali na pokoji, Al Kaida se nejspíš nechtěla konfrontovat s kmenovými náčelníky,” pokračuje Ansar. “Věděli, že organizátoři patří k respektovanému kmeni, útočit na jejich hosty není rozumné. ” Každý rok ale posiloval ochranku, vojáci tábořili v dunách kolem festivalu. Zvýšené ostrahy si na posledním ročníku festivalu v lednu 2012 všiml jeden ze západních hostů, zpěvák Bono ze skupiny U2. “Požádal mě ať ty vojáky pošlu pryč. Vyhověl jsem mu, Bono odešel s čajem mezi duny, a já si představoval novinové titulky: Bono unesen na Sahaře,” vzpomíná Ansar. Dva měsíce nato obsadili Timbuktu separatisté.

Festival na poušti ale žije dál.Ročník 2013 je plánován jako putovní akce v exilu, která by měla proběhnout v dubnu v USA, v létě v Evropě, a na podzim, až skončí období dešťů, v Africe.

Psáno pro Lidové noviny

Veletrh Womex, což je zkratka pro World Music Expo, je dnes prestižní akcí s více než s dvěma tisíci registrovanými návštěvníky, v začátcích je jednalo ale o podnik spíše spiklenecký a obchodně riskantní. Jeho první ročníky proběhly v Berlíně, další v Bruselu, Stockholmu, Rotterdamu a pak se na několik let usadil v Seville, jedné z metropolí andaluského flamenca, která hostům nabídla odzbrojující mix jižanské pohostinnosti a organizační anarchie. Na další tři léta se veletrh přesunul do Kodaně, která na rozdíl od španělského jihu disponuje sály se špičkovou akustikou a superprofesionálními zvukaři. Vlhké a sychravé počasí severského podzimu brala womexovská komunita jako test v umění přežít. O to lákavější byla vidina loňského Womexu v druhém největším řeckém městě Thessaloniki, česky Soluni.

Odvrácená tvář Balkánu

Koncertní nabídka Womexu má dvě části. Nezávislá porota 7 samurajů vybere každoročně zhruba 40 kapel z dvacetinásobného množství nabídek. Prezentovat se před publikem festivalových organizátorů, agentů a novinářů z celého světa je pro umělce dlouhodobou investicí, muzikanti tedy přijíždějí na vlastní náklady, výtěžek z vybraných registračních poplatků na mezikontinentální letenky nestačí. Druhá část programu, zvaná off-Womex, je financovaná kulturními organizacemi zemí, které na Womex chtějí vyvézt své umělce. Zatímco v Kodani převažovala hudba ze Skandinávie, v Řecku dominovala nabídka z Balkánu. Výběr se naštěstí rafinovaně vyhýbal balkánským stereotypům, houslista Felix Lajko, který se narodil v maďarské rodině na severu Srbska, pracoval s téměř impresionistickými zvukovými barvami, zatímco Shutka Roma Rap předvedli syrový a překvapivě organický rap z romské části makedonské metropole Skopje, o němž by se fandům bývalého Gipsy.cz mohlo jen zdát. O stylový kontrast se přičinila zpěvačka Leila Čati c se skupinou Divanhana z Bosny. Její vysoce osobní a delikátní, leč naprosto přirozený projev rtuťovitě kmital mezi melodikou bulharských sborů a emocionálním žánrem sevdah, označovaným za bosenské blues.

Trochu odlišnou sondou do balkánské hudby byl zahajovací koncert, ambiciozní a výpravný projekt My Sweet Canary, který je oslavou zpěvačky Rozy Eskenazi. Přesné datum jejího narození je neznámé, ví se jen že to bylo na sklonku 19. století v Istanbulu, další část svého života strávila v Řecku v Soluni. Její hudba je spojnici mezi sefardskými židovskými písněmi a syrovým žánrem rembetiko, který do chudinských přístavních čtvrtí Soluně a Pirea přinesli před 80 lety Řekové násilně odsunutí z Turecka. I tato hudba bývá srovnávána s blues, na rozdíl od bosenské sevdah je ale daleko razantnější.

Projekt je součástí širšího plánu. Na jeho počátku byl koncert k poctě zpěvačky v městečku kde je pohřbena. Velmi zdařilý film dokumentující koncert i život Rozy Eskenazi My Sweet Canary se promítal na předloňském Womexu, stejnojmenný ansámbl pak vystoupil na festivalu SXSW v Texasu či v Rudolstadtu. Mnohotvárný repertoár, který se dochoval na praskajících 78 otáčkových deskách z před vinylové éry, ztvárnily celkem 3 zpěvačky odlišných národností: Mehtap Demir z Turecka, Yota Nega z Řecka, a vysoce emocionální Mor Karbasi z Izraele, kterou jsme mohli před několika lety vidět na Colours of Ostrava.

Korejský šok

Nečekaný poprask způsobily na Womexu čtyři mladé muzikantky z jižní Koreje, hrající na obrovité strunné nástroje, které patří do stejné rodiny jako citera, ale podstatně se liší zvukem. “Historie nástroje geomungo sahá až do 4. století, hráli na něj vzdělanci a aristokraté, takže to není nějaké vesnické drnkátko,” vysvětluje vedoucí sestavy Geomungo Factory. “Naše skupina existuje už 6 let, ale až letos se snažíme proniknout před mezinárodní publikum.” Navzdory tisícileté historii má geomungo v rukou korejských muzikantech zcela současný zvuk, a laik by snadno uvěřil, že jeho syté a rytmické tóny vznikly nějakým rafinovaným samplováním.

K nejsilnějším atrakcím Womexu patří tradičně černošské skupiny z tropických oblastí - Afriky, Latinské Ameriky i ostrovů Indického oceánu. Velkým magnetem letošního programu byla sestava Lokoomba ze Zimbabwe, jejíž zpěvák výsledný zvuk posunul směrem ke stylům západní Afriky. Výsledek, sršící energií, zněl jakoby Salif Keita zázračně omládl o 40 let.

Denní program Womexu tvořily stánky nabízející koncerty i CD, společenský program prošpikovaný přípitky a aperitivy akceleroval s blížícím se večerem, jednotlivé regiony se snažily upoutat pozornost nejen živou hudbou, ale i exotickými pochoutkami. Zvláště vyhledávaný byl peruánský stánek nabízející pálenku pizco i ceviche, pikantní cocktail ze syrové ryby. Českou republiku na Womexu reprezentovali nejen zástupci festivalů Colours of Ostrava či Respect, ale také brněnský hudební vydavatel Indies, který na Womexu už řadu let nabízí českou hudbu zahraničním partnerům, a loni k této záslužné činnosti získal podporu Ministerstva kultury.

Posledním dnem veletrhu je neděle, během krátkého poledního setkání se udílejí ceny Womexu, k odměněným patřila finská skupina Värttinä, která celkem pětidenní hudební maraton zakončila koncertem - a tak zbyl ještě čas na průzkum hudebního dění v ulicích města. Stačilo se zeptat: v kterých restauracích je dnes živá hudba? Zbytek odpoledne jsme pak s kolegy strávili v pasáži Koloumbou v taverně, v níž se čepovala místní vinná pálenka zvaná tsipouro a o generaci mladší zpěvačku doprovázel na bouzouki Christos Mitrencis, kultovní legenda rembetiko revivalu.

Psáno pro Rock & Pop, 2013/1

Geomungo Factory na Womexu