Womex 2011
23. 1. 2012 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2012
PetrDoruzka-Img_5377_.JPG "(c)PetrDoruzka")
Chcete vědět, co chystají na příští léto české i světové festivaly? Jejich programy se pečou v kuchyni zvané Womex, což je zkratka pro World Music Expo, největší světový veletrh v daném žánru. Jeho první ročník se konal roku 1994 v Berlíně se zhruba dvěma stovkami delegátů, jejichž počet mezitím narostl na více než desetinásobek. Pro hudební znalce má tato akce podobné dimenze jako festival v Cannes pro filmaře. Díky expanzi se veletrh pravidelně stěhuje, jeho letošní koncerty probíhaly v ultramoderní a akusticky dokonalé koncertní budově dánského rozhlasu v Kodani.
Caesaria Evora se proslavila relativně pozdě, první mezinárodní album vydala když jí bylo téměř padesát - a snad proto jsme neregistrovali její nelítostně ubíhající léta. Navzdory pokročilému věku si uchovala jiskru v hlase i pohrdání formalitami. Začínala v barech rodného přístavu Mindelo, a bez bot vystupovala i jako světová hvězda . Stálou rekvizitou jejích koncertů byla sklenička bílého vína a stoleček, k němuž usedávala na kuřáckou pauzu vždy uprostřed koncertu, když kapela hrála instrumentálky.
PetrDoruzka_.JPG "(c)PetrDoruzka")
Kremž, malebné město ležící na Dunaji 70 km jižně od Znojma, je pověstné svými vinohrady i hudebními festivaly. Největším magnetem letošního léta byl vibrafonista a kapelník Mulatu Astatke z Etiopie, který jako první spojil etiopskou hudbu s jazzem. O interview s osmašedesátiletou legendou africké hudby usilovalo hned 5 novinářů z Prahy. Koncert byl životním zážitkem i proto, že Astatke v plné míře předvedl také své kompoziční a aranžérské umění.
PetrDoruzka_.jpg "(c) Petr Dorůžka")
Po letní festivalové sezóně nastal čas vzpomínek i přehodnocování: vždyť i ty nejsilnější hudební zážitky dotváří prostředí, okolní příroda - která je tím krásnější, čím dále jsme od civilizace. Zcela unikátní hudební akcí je například Festival In The Desert, probíhající každoročně v lednu na jižním okraji Sahary, souběžně s kmenovým shromážděním Tuaregů, etnika spojeného nejen s velbloudy a karavanami, ale i s hudebním novotvarem zvaným pouštním blues. Podobné splynutí hudebních žánrů s lokalitou představuje festival Sommelo, situovaný ovšem ve zcela opačném klimatu, nedaleko od polárního kruhu.
Nápad mapovat kulturní odboj proti totalitě dvacet let po jejím svržení možná leckoho překvapí, ale má svoji logiku: střídání generací zvyšuje poptávku po věcných informacích z doby, kterou od současnosti odděluje jakési pokřivené zrcadlo, blokující přenos zkušenosti z jedné strany na druhou. A navíc, kniha Svobodně! vyšla k letošnímu jubileu rozhlasové sítě, k níž vedle Svobodné Evropy (RFE) patřilo i Radio Liberty, vysílající do tehdejšího Sovětského svazu.
FlorianSchulte_.jpg)
V Mexiku nehrají jen mariachi - tedy rázovité kutálky s trubkami a housličkami, a nezpívají se tu jen rancheras, zemité songy o tequile a zlomených srdcích, které zpopularizovala Lila Downs. Mexiko jako tavící kotlík místních kořenů a modernity zatím zůstává ve stínu New Yorku a brazilské hudební metropole Sao Paula - ale neprávem, což letos v létě potvrdil u nás dosud neznámý Juan Pablo Villa, který se svými vokálními improvizacemi vystupuje třeba v newyorském Lincoln Centre či v Japonsku.
To, že l’Arrache Coeur byli jednou ze dvou českých skupin na letošním festivalu Respect, jehož krédem je zviditelnit kvalitu co nejvíce vzdálenou mainstreamu, napovídá mnohé. Zasadit na první pohled tak archaické nástroje jako je niněra či dudy do současného kontextu je impuls, který generuje převratné hudební myšlenky. Před dvaceti lety to potvrdil francouzský vizionář Valentin Clastrier, který niněru propojil s jazzovou improvizací i moderními kompozičními postupy. Na něj navázal rakouský hráč Matthias Loibner, jehož workshopy často navštěvoval Daniel Kahuda z l’Arrache Coeur.
Zpěvák Karel Heřman za sebou má pouliční hraní v Itálii i roční působení ve skupině Dunaj, kde vystřídal Ivu Bittovou. Jeho o generaci starší kolega Zdeněk Kluka je bez nadsázky veteránským guru brněnské scény, roku 1968 stál u zrodu skupiny Progress Organization, později známé jako Progres 2. Tvorba jejich skupiny Čankišou ale směřuje spíš k budoucnosti než do minulosti.
Skandinávská hudba si budovala své dnešní renomé krůček po krůčku. Jako první upozornili na specifické rysy severské hudby skandinávští jazzmani v čele s Janem Garbarkem, natáčející pro značku ECM. Islandská zpěvačka Björk či finská skupina Värttinä oslovily to nejširší publikum, a zcela specifickou kapitolu skandinávské scény tvoří skupiny hrající metal či využívající elektroniku. Současnou - a stylově velmi rozmanitou tvář skandinávské hudby - mapuje trojdiskový komplet Beginners Guide To Scandinavia…
Hudbu berberských obyvatel Severní Afriky pro západní posluchače poprvé objevil Brian Jones, kytarista Rolling Stones, když vydal album pištců z vesnice Jajouka. O půl století ji znovuobjevuje, v trochu odlišné formě Justin Adams, stálý člen skupiny Roberta Planta. Adams si vytvořil bezkonkurenční pozici i jako producent, především díky dlouholeté spolupráci s předními exponenty “pouštního blues”, skupinou Tinariwen ze Sahary. V příštích dnech u nás bude koncertovat se skupinou JuJu (středa 16. listopadu, Praha-Akropolis, čtvrtek 17. listopadu, Trutnov, pátek 18. listopadu, Šumperk-Blues Alive).
Ostudná příhoda českého prezidenta s protokolárním perem zdobeným polodrahokamy vzbudila letos na jaře mezinárodní odezvu novinářů i analytiků, ale přesto se zdá, že jedna důležitá zpráva chybí. I laika napadne, že musí existovat nějaká analýza lidských pohybů a gest, která logicky souvisí s tancem, herectvím i psychologií. Zakladatelem této vědy byl Rudolf Laban (1879-1958), jehož poznatky rozvíjejí instituty v severní Americe i v Evropě. Na Labanově Institutu pohybových studií v New Yorku studovala Rena Milgrom, naše přední specialistka na taneční formy evropských i mimoevropských kultur. Její analýza Klausova prohřešku nejprve prolétla Facebookem, finální verzi najdete jejích stránkách BarboraFabianova_.jpg "(c)BarboraFabianova")
Předchůdcem moderních hudebních strojů je magická skříňka s kuriozním názvem niněra: pohání se totiž klikou. Je zkonstruovaná na bázi houslí, jejichž struny ovšem nerozechvívá smyčec, ale bubínek napojený na zmíněnou kliku. Výšku tónu neřídí na rozdíl od houslí prsty na hmatníku, ale klávesový mechanismus. Původně měla niněra podobnou roli jako dudy, doprovázela lidové zábavy. Podobně jako u dud (ale třeba i u sitaru a jiných indických nástrojů) tvoří výsledný zvuk melodická linka v kombinaci s bordunovým doprovodem, tedy s tóny o stálé výšce které připomínají bzukot čmeláka. A podobně jako u sitaru její zvuk přibarvují samovolně se rozeznívající harmonické struny. Zhruba před třemi sty lety niněru objevili skladatelé evropské vážné hudby a začali pro ni komponovat.
